Český Banát je na kopcích na Dunajem. Je to „přenesená krajina“ Čech do vápencových kopců o tři sta nebo čtyři sta metrů vyšších, než je v Čechách zvykem.
Foto: Jiří Peňás
4
Systém místních samospráv v České republice je přehnaně rozdrobený a tím pádem neefektivní. V rozhovoru pro Echo24 to řekl předseda poslaneckého klubu TOP 09 a ...
Víš, co nechápu? Že jsi tam ještě nebyl. Jak je to možné? Vlastně to považuju za intelektuální selhání, nejet se podívat na Čechy do Banátu! Neznat to. Ty české vesnice, to je vlastně sociologická laboratoř. To je historie v chodu. To je abeceda demografie. A kromě toho je to tam tak krásné, že neznám nikoho, komu by se tam nelíbilo. Fakt tomu nerozumím, že tě to míjelo. Právě takového nostalgika, jako jsi ty… Vždyť to je přesně to, co tak sentimentálně obdivuješ!
To mi říkal a kroutil nad tím hlavou sociolog a znalec mokřadů, žab, brouků a Balkánu Pavel Klvač, který do českého Banátu jezdí třicet let, takže tam všechny zná jménem, všechny má rád a všichni mají, myslím, rádi jeho. Říkal mi to před rokem, když mi cestu navrhl, a teď to znovu opakoval, ale to už jsme byli někde v jižním Maďarsku a před sebou jsme ještě měli dvě stě kilometrů přes Temešvár pořád na jih k Dunaji a srbské hranici. Jelo nás dohromady devět, byla to taková rychloexpedice Banát 2024, pestrá společnost, jak to má sociolog Klvač rád, protože smyslem jeho výprav je i pozorovat chování jím vybraných účastníků zájezdu, což ovšem činí nenápadně a nenuceným způsobem. Ale nepříjemné otázky tedy klade.
To, že v Banátu lidé dosud hospodaří na poli, mají domácí zvířata a mnoho z toho, co snědí, si udělají sami, není anachronismus, ale přirozený stav.
Foto: Jiří Peňás
A já pro tu svou dosavadní banátskou nepolíbenost neměl omluvu, kromě toho, že jsem říkal, že člověk nemůže být všude, ale vedle toho, že snad ten důvod, proč jsem tam dosud nebyl, je podobný důvodu, proč tam někteří lidé naopak jezdí. Že totiž by se mi to mohlo jevit jako takové obhlížení skanzenu nebo vesnického muzea, ve kterém přitom žijí živí lidé, a to že by mi přišlo jaksi nezdvořilé, ba nevkusné. Protože já to za žádný skanzen nebo muzeum nepovažuju, já to, že lidé na venkově jsou nejen zbožní, chodí do kostela a mají jasno v základních věcech, a hlavně dosud hospodaří na poli, mají domácí zvířata a většinu toho, co snědí, si udělají sami, považuju za přirozený stav. A to, že tomu tak u nás už není, mám za projev úpadku naší doby, a tudíž spíš by oni měli obhlížet jako podivnost nás, na což nemají ovšem čas ani myšlenky.
A na to Pavel Klvač řekl, že to chápe a rozumí tomu, a opravdu to také existuje, že třeba Češi přijedou a hledí na krávu, jak se pase a pak po pastvě jde inteligentně sama domů, a mají pocit, že jsou v nějakém pravěku, a když pak ještě slyší, že se ta kráva ručně dojí, a to ráno a večer, tak jsou u vytržení a všechno si fotí a natáčí na mobily, jako by to bylo nějaké exotické zjevení. Ale nejhorší je, říkal, když tam lidi z Čech přijedou a nic je vlastně ani nezajímá, jenom si myslí, že se tam můžou chovat jako urvaní ze řetězu, což se tedy těm našim krajanům vůbec nelíbí, protože oni jsou zdvořilí a mají o nás Češích ve staré vlasti dobré mínění a myslí si, že jsme civilizovanější a kulturnější, jenže ono je to často právě naopak.
Foto: Jiří Peňás
A to už jsme se blížili k Dunaji, ten když uvidíte, tak je to trochu, jako když na cestě poprvé zahlédnete moře. V tom českém koutku Banátu udělá takový oblouk a stáčí se podél hranic Rumunska se Srbskem na východ, nejdřív se ale u města, lze-li ten shluk betonu tak nazvat, Moldava rozleje do šířky, že připomíná spíš Lipno, ale v divočejším podání, a pak vyrazí do sto kilometrů dlouhé soutěsky Železná vrata, což je fantastické skalnaté podélné koryto, jako by ho vyrylo nějaké gigantické jednorohé božstvo. Veletok, který tam tekl kdysi s velkou divokostí, spoutala v letech 1964 až 1972 obří hydroelektrárna Železná vrata (Portile de Fier), triumfální stavba Ceausescova Rumunska, takže Dunaj je tam od té doby zvednutý, líně břichatý a jakoby, řekněme, vykastrovaný. Ale monumentální dojem to dělá i tak, trochu si lze představit vltavskou krajinu mezi Měchenicemi a Slapy, ale mnohem nakynutější, divočejší a jaksi barbarštější, přičemž ta současná rumunská strana je přece jen obydlenější než srbská, která z druhého břehu působí jako hustý prales, ráj zvěře a zapomenutých zbojníků. Ta rumunská je trochu osídlenější, ale jen trochu. Krajina, kam jsme mířili, se tedy zvedá nad řekou, vlní se v malebných poryvech, v záhybech krasové vrchoviny, jejíž půvab nejvíc oceníte právě svrchu, z kopců, kam se české vesnice vydrápaly. Český rumunský Banát je totiž na kopcích, což si člověk neznalý uvědomí až na místě, je to, jak environmentální sociolog Klvač říká, „přenesená krajina“ Čech do vápencových kopců v průměru o tři sta nebo čtyři sta metrů vyšších, než je v Čechách zvykem. Je to krajina už vlastně horská, přeměněná v kulturní, což je nepřesné slovo pro krajinu, do které člověk zapustil svou dřinu.
Tam do těch míst, které byly po dvou stoletích tureckých válek zpustlé a vylidněné, dorazily tedy před dvěma sty lety v několika vlnách osadníci z Čech, naši lidé. Měli taková běžná česká příjmení, jež ty rodiny mají pochopitelně dosud: Štěpničkovi, Hrůzovi, Urbánkovi, Klepáčkovi… Udrželi si je, ať se ten stát, ve kterém žili, jmenoval jakkoli, ostatně to nebyla jejich věc, jaký stát to byl. Tehdy tam samozřejmě nebylo žádné Rumunsko nebo Srbsko, ale byl to ten nejodlehlejší okraj habsburské monarchie, jež se tady dotýkala Orientu, do kterého, jak to kázala její podstata, chtěla přinést řád a pořádek. K tomu bylo nutné zapojení obyvatelstva z civilizovanějších krajů, kterým nepochybně tehdejší Čechy byly. První, ještě spíš divokou vlnu v roce 1823 sem vylákal jistý Magyarly, napůl obchodník a napůl podvodník, který nasliboval hory doly a pak nechal první osadníky napospas. Několik tisíc lidí ze středních a jihozápadních Čech, odhadem 120 až 150 rodin, se vydalo na cestu do zaslíbené země na jihu, nejdřív po cestách, nakonec podobně jako zbožní američtí kolonisté pustinou. Převládali Češi, ale byli mezi nimi i čeští Němci, jejichž vesnice na rozdíl od těch českých již neexistují: dvacáté století je zlikvidovalo. Byli to vesměs katolíci, ale bylo tam i dost evangelíků, v některých vesnicích mají kostely dva, pak se objevili ještě baptisté. Magyarly jim slíbil půdu, ale ve skutečnosti je přivedl do pralesa, do hor, kde na ně čekala jen a jen drsná dřina. Všechno bylo nutné přírodě vyrvat, mohutné stromy vykácet, pařezy vyvrátit, půdu úmorným způsobem proměnit v budoucí pole. Každá z těch českých (a česko-německých) vesnic v Banátu vznikla takto, na zeleném nebo spíš temném drnu, vynořily se z houštin pralesních, k údivu jejich zvířecích obyvatel. Je fascinující si představit, že to Češi tehdy zvládli, že věděli, jak na to, a že se do toho pustili, skoro holýma rukama. A zvládli to, touha po novém životě v nové zemi byla zaseta. První vlna založila první dvě osady, Svatou Elizabetu a Svatou Helenu, tak se jmenovaly Magyarlyho dcery, Elizabeta zanikla, Helena byla naším cílem.
Foto: Jiří Peňás
Druhá vlna v letech 1826 až 1828 byla už organizovanější, z Vídně pluli po Dunaji na lodích, které dodal rakouský stát, měli slíbené úlevy, nářadí, podporu. V obsáhlé knize Historie českých komunit v Rumunsku od Desideria Gecse, rumunského historika a učitele ve Svaté Heleně, je heroický proces kolonizace podrobně popsán. Každá rodina měla dostat několik jiter půdy, záleželo na tom, zda se musela vyrvat z lesa. Dohromady přišlo z Čech tisíc pět set rodin, převážně Čechů, asi čtvrtina Němců, jako by opisovali složení země. Koncem roku 1828 byly všechny české osady v jižním Banátu již založené: Gerník s 469 Čechy, Rovensko s 237 Čechy, dále Bígr, Eibenthal, Šumice, Poňáska… Pak dnes zaniklé německé vesnice z Čech Wolfsberg, Wolfwiesse… Vlka ostatně je prý možné občas na kopcích banátských spatřit. Pavlu Klvačovi se to prý daří. Ale on to tu sleduje třicet let, píše o tom, vidí, co se mění a co přesto zůstává, byl třeba u toho, když kolem hlavní české vesnice, Svaté Heleny, před deseti lety napíchala jakási energetická velkofirma desítky obřích větrníků, takže krajina do té doby líbezně čistá dostala ráz krajiny antén a stožárů. Ale to mě zatím teprve čekalo. Takže o tom příště.
ROZHOVOR
00:01
