Moje srdce bije napravo, říká Jiří Strach ve speciálu 30 rozhovorů

Jiří Strach, jeden z nejvytíženějších českých filmařů, si zakázal v rozhovoru pro Týdeník Echo mluvit o Pánu Bohu, ale moc mu to nevyšlo. Nad sklenicí červeného řekl, že si dává „mediální detox“, a varoval před novým babylonským zmatením jazyků. Rozhovor vznikl v předvánočním období.

Jak trávíte Vánoce?

Moje žena Magdalena pochází ze Šumavy, má byt v Železné Rudě. Dosud jsme vždycky trávili Vánoce na zasněžené Šumavě, ale teď jsme si udělali na stará kolena radost a koupili jsme si krásnou chalupu na samotě. Je tam pec, stodola, maštal a černá kuchyň. Mám rád ten vánoční čas, kdy slunce zapadá brzy, setmí se a před chalupou se z lesa vynoří srnky. Poslední Vánoce jsme trávili za pecí, kde jsme si topili dřevem a užili si ten nejkrásnější čas. Takže dosud na Šumavě, ale nyní už vždycky tam.

A co filmy? Doporučil byste nějakou sváteční klasiku?

Na chalupě ani televizi nemáme a vánoční filmy nikterak nevyhledávám. Z filmů bych doporučil určitě oba díly Anděla Páně (směje se – pozn. red.) nebo historický velkofilm Ben Hur z roku 1959. Nikde jinde jsem neviděl lépe natočenou scénu klanění tří králů. Také bych doporučil novou vánoční pohádku Klíč svatého Petra od Karla Janáka. Už jenom ten název pro mě jako pro katolíka zní sympaticky.

Říká se, že vánoční pohádka pro Českou televizi je královská disciplína…

Určitě je to výzva, ale také neuvěřitelná zodpovědnost. Člověk má ohromnou trému a je tak vystresovaný, že je zralý na žaludeční vředy. Nemyslete si, že to je nějaká radost – vždyť se neustále bojíte a říkáte si, jak to ti diváci přijmou? Vypískají vás? Vyženou vás? Bojíte se otevřít Facebook, protože tam mohou být hejty od půlky národa. Jsme národem pohádek a režírovat tu vánoční je práce pouze pro silné nátury. Natočil jsem tři pohádky na Štědrý den (Anděl Páně, Anděl Páně 2 a Tři životy – pozn. red.). A nejmenší strach jsem měl během vysílání Anděla Páně 2, sledovalo ho přes 3,7 milionu diváků, protože už předtím prošel úspěšně kiny. Vezměte si, že skoro každý druhý člověk v republice se dívá na váš film. To je přece peklo. Vánoční pohádka pro režiséra rozhodně není odměna, spíš trest. Je to adrenalinový sport, kvůli kterému můžete také skončit na lexaurinu. Obdivuji režiséra Karla Janáka, že je schopný to dělat tak dlouho a v takovém množství (Karel Janák natočil sedm štědrovečerních pohádek, například Dvanáct měsíčků, Jak si nevzít princeznu, Nejlepší přítel – pozn. red.).

Ještě bych se vrátil k Vánocům. Zachováváte nějaké sváteční tradice?

My sice jsme tradiční rodina v tom pravém slova smyslu, ale vánoční tradice nedržíme. Nelejeme olovo, nepouštíme skořápky ve vaně, nechodíme pro betlémské světlo. Věřím, že každé světlo, které si doma zapálíte, tak je tím božím světlem. To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila, píše Jan v prologu svého evangelia. Tomu když uvěříte, tak Pán Bůh skrze vaši víru posvětí jakýkoli plamínek svíčky. Co to vlastně je tradice? To není pouze dodržování nějakých pseudozvyků – já si tím hlavně připomínám své předky. Stejně tak to dělala moje maminka a tatínek, babička a dědeček i jejich rodiče. Tím vzniká náš mezigenerační vztah a uvědomění si, co bylo před námi. Vždyť to nebyli hloupější lidé, přestože neměli mobily a chodili orat pole. Možná to tenkrát bylo jednodušší i upřímnější. A člověk si říká, co když byli šťastnější ve svých životech? Co když byli vyrovnanější, nepotřebovali psychoterapeuty a antidepresiva jako dnešní společnost? Co když žili v mnohem větší pokoře? A co když se uměli mnohem lépe a ochotněji vypořádat a smířit se všemi těmi bolestmi i radostmi života? Dneska to je tak, že máme všechno, ale když nám jedna věc nevyjde, tak se už hroutíme. Co jsme to za měkkoty a rozmazlence? Ta naše civilizace, která si hraje na tu nejlepší, nejfunkčnější a nejgeniálnější, se rozklepe s prvním covidem? Lekneme se toho, že můžeme zemřít? To je ta síla naší civilizace, že se bojíme?

Možná žijeme příliš dlouho v blahobytu…

Ano a jsme tím rozmazleni. Až dostaneme od někoho přes držku, až někdo rozkope ty naše bábovičky, tak se budeme divit. Covid byl možná málo a teď jsou tady dvě velké rány. Jedna ukrajinská a druhá…

Celý text si můžete přečíst ve speciálním vydání Týdeníku Echo 30 rozhovorů. Ten naleznete v prodejnách tisku, nebo si jej můžete objednat zde.