Žijeme v převrácené demokracii, říká filozof Václav Bělohradský ve speciálu 30 rozhovorů

SPECIÁL 30 rozhovorů

Žijeme v převrácené demokracii, říká filozof Václav Bělohradský ve speciálu 30 rozhovorů
"Když ořežeme teorie demokracie na holou kost, řekneme, že je to systém, který maximalizuje pravděpodobnost, že lidé si zvolí změnu spíš než katastrofu," říká Václav Bělohradský. Foto: Týdeník Echo
1
Rozhovory
Daniel Kaiser
Sdílet:

Sešli jsme se na konci léta s Václavem Bělohradským, nejznámějším českým filozofem současnosti, abychom prozkoumali, zda jeho záliba nahlížet věci jinak než my pořád existuje a co jeho pohledem můžeme spatřit. Rozhovor se dotýká současné české politiky a jistých forem české cancel culture, tedy kultury rušení; Milana Kundery; toho, co v české politice zbylo z Václava Havla; slučitelnosti demokracie s dnes převládající klimatickou politikou. Ale začít jsme museli u ideje hospodářského růstu, kterou Bělohradský vytrvale podrýval.

Vstoupili jsme, a je to tak u nás i v Německu, pro nás klíčovém, do éry recese, nebo aspoň hospodářské stagnace. Někteří odborníci odhadují, že to bude dlouhodobý jev. Vás to neznepokojuje?

Ne, stagnaci beru jako šanci. Varuji už dlouho před závisláctvím průmyslových států na růstu, věřím v brzké osvobození západních společností od tyranie růstové ekonomiky. Otročení růstu HDP vnímám jako pokus uniknout otázce spravedlivého dělení se o místo na naší domovské planetě: dokud celý koláč roste, rostou i části, které nám patří, a jejich růst odsunuje otázku spravedlivé dělby koláče na nějaké vzdálené potom. Kult růstu funguje jako inhibitor poptávky po spravedlnosti. Kdyby se růst koláče zastavil, museli bychom hledat legitimní principy dělení se o něj a to je zdroj kolektivní úzkosti a nejistoty. V souhrnu řekněme, že deficit legitimních principů dělení se o koláč, který společně pečeme, je kompenzován ideologií jeho růstu. Tyranie růstu je tak důsledkem deficitu legitimnosti, který charakterizuje západní modernost po smrti Boha, abychom použili klasickou formulaci.

Co je na vynuceném dělení zisku legitimního?

Slovo vynucené zní ve vaší formulaci nepřátelsky vůči lidské svobodě, jako v povrchní interpretaci slavné maximy Barucha Spinozy: Svoboda je poznaná nutnost. Hlubší smysl Spinozova výroku je ale v tom, že jen svobodný člověk se může rozhodnout správně, že špatné rozhodnutí je vždy plodem nějakého předsudku nebo zaslepující emoce. Ke svobodě patří i ono těžké, vážné konstatování Es muss sein, musí to být! ze 4. věty Beethovenova smyčcového kvartetu, opus 135, jehož existenciální rezonance v příbězích jednotlivců je jedním z motivů v Kunderově románu Nesnesitelná lehkost bytí. Vědecký pojem planetární meze vymezuje limity lidské činnosti, jejichž překročení by ohrozilo přírodní systémy, nezbytné pro přežití lidstva. Týkají se například změn klimatu, úbytku stratosférického ozonu, okyselování oceánů, biochemických toků, využití sladké vody, změny ve využití krajiny, ztráty biodiverzity atd. Jen člověk zotročený společností konzumního spektáklu se neumí rozhodnout pro toto planetární Musí to být! Definujme si legitimnost jako obecně sdílené principy dělení se o pozemské statky, včetně vztahů k jiným pozemským bytostem. V základu slova nomos, tedy zákon, je podle Carla Schmitta sloveso nemein – pást. Legitimní legalita je tedy to, co umožňuje lidem pást v míru svá stáda na jedné Zemi, podělit se o místo na ní. Jako dítě jsem si oblíbil pohádku Jak sedlák dělil husu, pořád mě rozesmávala. Vypráví o sedlákovi, který nese darem pánovi pečenou husu, aby od něj výměnou dostal nějakou výhodu. Pán ho požádá, aby husu spravedlivě rozdělil mezi jeho matku, jeho ženu, dva syny a dvě dcery. Ten pak stanoví tyto legitimní principy dělení husy: jeho matka sedí doma, dostane tedy biskupa, otec je hlava rodiny, dostane tedy hlavu, žena tou hlavou otáčí, dostane krk, dcery již brzy vyletí z hnízda, dostanou tedy křídla, synové naopak nohy, protože brzy odejdou z domu. To, co jeho narativ nikomu nepřisoudil, si sedlák legitimně přisvojí. Ta pohádka je hlubokou metaforou pojmu legitimnost, jak se rozvinul v liberálně-demokratické politické kultuře. Západní civilizace se zrodila z ducha filozofie a filozofie ve své nejhlubší podstatě je vyprávěním příběhů, z nichž odvozujeme legitimní principy sdílení společného světa: v jakém smyslu žijeme v jednom společném světě, staří i mladí, živí i mrtví, konipásci i brontosauři. Není to jednoduché, jak třeba odpovědět na otázku, zda toho máme víc společného s naší fotografií, nebo s housenkou? Všechny typy moderních legitimizujících narativů mají v sobě vepsánu touhu po světě, který se bude podřizovat naší vůli, našim plánům a hodnotám: kontrolovat a disponovat je způsob, kterým pobývá moderní člověk ve světě. Dovolte ještě jednu malou alegorii. Značka Foodora, dříve Dáme jídlo, spustila kampaň, postavenou na hesle Protože chci!. Má zbavit zákazníky každé inhibice, každých obav ze svobodné volby, třeba pizzy k snídani. Na jejich webové stránce čteme: Pod heslem Protože chci! chceme ukázat, že rozhodně není ostuda, když si umíme udělat radost – tedy že není ostuda objednat si cokoli kamkoli.

To je hédonismus, ne?

Spíš exhibice svévole, v jedné televizní reklamě například přinesou někomu do kinosálu jakousi krabičku s jídlem, ten vstane a diváci, místo aby ho okřikli, tleskají jeho zvolání Protože chci!. Jen tenká linka odděluje západní kult emancipace od egocentrické bezohlednosti, vždyť celá západní modernost krouží kolem kultu emancipace od závislosti na tom, co jsme si sami nezvolili a co už neumíme měnit, jen přijmout. Západní civilizaci vyznačuje proto i tragický nedostatek úcty k přirozeným mezím emancipace, její hysterický kult se tak proměňuje v dětinskou vzpouru proti bio-socio-historické situovanosti člověka v přirozeném světě. Svévole vepsaná do hesla Protože chci! se začíná vztahovat i na naši biologickou identitu.

Máte na mysli i ideologii transgenderismu?

Ano, pokud se z výjimečné zkušenosti uvěznění v cizím těle stane ideologie, jak jste o tom tady nedávno hovořil s Waltem Heyerem, mužem, který se stěhoval z těla ženského do mužského a zpět. Po tisíciletí byla přece v naší kultuře identita myšlena jako osud a umění se s ním vypořádat jako pevný základ naší osobnosti. Jsou i pouta, která umět přijmout je osvobozující, jako například závislost lidí na pozemském bios.

Jaké otázky dále zazněly:
Na kritice růstu byla založena zelená ideologie. Ale zelení se dnes úplně upsali teorii lidmi zaviněného globálního oteplování. Není tato klimatická ideologie útokem na demokracii?
Nestalo se náhodou to, že klimaskeptici byli úplně delegitimizováni? Disentním vědcům se ruší přednášky, nepublikují se jim studie, jsou označovaní za pomatence.
Psal jste nedávno o tom, že se u nás vrací duch 50. let. Bylo to ve finále prezidentské kampaně, kdy vás takhle negativně zaujalo heslo štábu Petra Pavla: Jeden za všechny, všichni za pravdu. Co jste tím myslel?
Nedávno zemřel váš přítel Milan Kundera. Ten mimo jiné na Západě v půli 80. let revitalizoval pojem střední Evropy, stala se z toho tehdy dokonce velká móda. Je ten pojem ještě užitečný?
Máte nějaké vysvětlení, proč historicky spíš zdrženlivý Václav Havel později tak podpořil neokonzervativce, což je bez debat nejdestruktivnější proud, jaký se kdy v americké zahraniční politice objevil?

Celý text si můžete přečíst ve speciálním vydání Týdeníku Echo 30 rozhovorů. Ten naleznete v prodejnách tisku, nebo si jej můžete objednat zde. Týdeník Echo si můžete předplatit zde.

 

Sdílet:

Hlavní zprávy

Weby provozuje SPM Media a.s.,
Křížová 2598/4D,
150 00 Praha 5,
IČ 14121816

Echo24.cz